Borovice s jehlicemi po pěti

Rod borovice (Pinus) se dále dělí na dva podrody – Pinus a Strobus. V předchozích článcích nebyla tato informace potřeba, protože všechny dosud probírané borovice patřily do typového podrodu Pinus, ale většina pětijehličnatých borovic patří do méně známého podrodu Strobus, který se od "typických" borovic odlišuje šiškami s pupky na koncích šupin místo ve středu štítků, opadavými pochvami jehlic místo vytrvalých* a jedním cévním svazkem na průřezu jehlicí místo dvou. Tento poslední znak souvisí i s menší tloušťkou jehlic a s důvodem, proč se borovicím z podrodu Strobus také někdy říká "měkké borovice" a borovicím z podrodu Pinus "tvrdé borovice". Šišky, pochvy a cévní svazky jsou důležitější pro zařazení do jednoho z těchto dvou podrodů než počet jehlic, protože do podrodu Strobus patří i několik druhů s 2 nebo 3 jehlicemi ve svazečku a jeden druh pětijehličnaté borovice patří do podrodu Pinus. Ale s těmito výjimkami si nemusíte lámat hlavu, protože všechny tři borovice, které si dnes představíme, jsou typickými zástupci podrodu Strobus. 

Borovice vejmutovka - jehličí

U nás nejčastěji pěstovaným druhem z této skupiny je borovice vejmutovka (Pinus strobus), jejíž latinské jméno dalo jméno celému podrodu. České jméno dostala po G. Weymouthovi, který ji poprvé dovezl ze Severní Ameriky, kde je původně domovem, do Anglie (r. 1605).

Vejmutovka má v mládí kuželovitou, později nepravidelnou korunu s vodorovně odstávajícími větvemi. V současnosti dorůstají nejvyšší exempláře 50–60m, ale z 19. století jsou záznamy i o 70m vysokých stromech. Tenké (max. 1mm široké) jehlice zelené či namodrale zelené barvy jsou 5–13cm dlouhé. Dlouze stopkaté, válcovité šišky jsou 8–20cm dlouhé a v uzavřeném stavu 3–4cm, v otevřeném 4–5cm široké. Mají světle hnědé, slabě rýhované štítky a často bývají pokryty kapičkami pryskyřice (zejména na koncích šupin). Tato pryskyřice (stejně jako rozemnuté jehlice) voní lehce po citrusech.

Borovice vejmutovka - šiška

Vejmutovka patří mezi nejvýznamnější hospodářské dřeviny Severní Ameriky. Stejně jako u dalších borovic je její dřevo lehké, měkké a vodě odolné. Navíc má oproti jiným dřevům obrovskou výhodu, že nesesychá. (Jiné stromy se musí brzy po pokácení nařezat na prkna či fošny, protože kmeny ponechané v celku by při vysychání popraskaly. U vejmutovky není třeba se zpracováním spěchat, protože toto nebezpečí nehrozí.)  Dřevo se používá v nábytkářství, stavebnictví a modelářství, a v 17.–18. století se navíc hojně využívalo v lodním stavitelství – zejména na stěžně. 

Jako rychle rostoucí, nenáročná a hospodářsky užitečná dřevina byla od 18. století vysazována i v Evropě, ale ukázalo se, že je náchylná k napadení houbovým organismem, který byl po ní pojmenován rez vejmutovková. V Americe se tento parazit původně nevyskytoval, ale koncem 19. století tam byl lidskou neopatrností také zavlečen. Dneska se u nás pěstuje především jako okrasná dřevina, ve volné přírodě je její výskyt spíš nežádoucí (zejména v chráněných oblastech pískovcových skalních měst), protože se chová jako invazní dřevina a vzhledem k nízkým nárokům na živiny a odolnosti vůči znečištění vytlačuje vytlačuje dokonce i nenáročnou borovici lesní a rostlinná společenstva kolem ní. 

Kromě těžby pro dřevo má (či měla) vejmutovka i další využití: Kontrolovaným pálením kořenů a větví se získává dehet, ze kterého se dále vyrábí terpentýn a další látky. Z jehličí, které obsahuje velké množství vitamínu C, lze vařit chutný a zdravý "čaj". Indiáni v minulosti jedli i vejmutovková semena, mladé samičí šištice a v dobách hladu i vnitřní lýko. Pryskyřici, která má antiseptické účinky, pro změnu používali na ošetřování ran. 

Borovice rumelská - jehličí a šiška

Vejmutovce se dost podobá borovice rumelská (Pinus peuce). Na rozdíl od mnoha jiných borovic mívá tento úzce kuželovitý, 10–40m vysoký strom větve nízko u země i ve vyšším věku. Avšak vzhledem k tomu, že dřeviny vysázené v parcích a zahradách jsou většinou ještě relativně mladé, není pro nás tento znak příliš užitečný.

Zelené až šedozelené jehlice mají podobné rozměry jako u vejmutovky (7–11cm x 0,7-1mm), ale na dotyk jsou o něco tužší (avšak měkčí a méně pichlavé než třeba u borovice lesní nebo černé). Krátce stopkaté šišky jsou 8–15cm dlouhé, avšak mohutnější (baculatější) než u vejmutovky. Kromě poměru délky a šířky se šišky dále liší výrazněji rýhovanými štítky žlutohnědého odstínu. (U vejmutovky jde barevný nádech hnědé barvy spíš dorůžova.)

Borovice vejmutovka (vlevo) a b. rumelská (vpravo) rostoucí vedle sebe
(a opatřené jmenovkami!) v Královské zahradě u Pražského hradu
– ideální příležitost k jejich rozpoznání

Během třetihor byla borovice rumelská rozšířena po celé Evropě, ale poslední dobu ledovou přežila jen v horách Balkánského poloostrova a pro vědu byla objevena až v r. 1844. Stejně jako u dalších borovic se její měkké dřevo používá ve stavebnictví a nábytkářství a užitečná je i její pryskyřice. Poslední dobou se ve střední Evropě vysazuje častěji místo vejmutovky, protože méně trpí napadením rzí vejmutovkovou.

Borovice himalájská - jehličí

Další horskou borovicí, tentokrát původem z Asie, je borovice himálajská (Pinus wallichiana). Jde o 30–50m vysoký strom s široce kuželovitou korunou a vodorovně odstávajícími nebo mírně vzhůru směřujícími větvemi. Jehlice má stejně tenké a měkké jako vejmutovka, ale protože jsou skoro dvakrát delší (10–20cm), bývají často svěšené dolů, což je dobře rozpoznatelný znak i z dálky. Také šišky se tvarem, barvou a dlouhými stopkami podobají těm vejmutovkovým, ale jsou výrazně větší (15–30cm dlouhé).

Ve své domovině je b. himalájská důležitou hospodářskou dřevinou, v Evropě se občas pěstuje jako okrasná dřevina v parcích a zahradách, avšak navzdory tomu, že pochází z vysokohorského prostředí, je v našich podmínkách poměrně citlivá na nízké teploty.

Srovnání šišek: vlevo b. vejmutovka, uprostřed b. rumelská,
vpravo b. himalájská

----------------------------------------------

* Pochva obaluje bázi jehlic a drží celý svazeček pohromadě. U borovic z podrodu Pinus přetrvává po celou dobu trvání jehlic na stromě (a lze ji vidět na opadaném jehličí pod stromem), zatímco u podrodu Strobus pochvy opadají během prvního roku po vyrašení a dál jsou jehlice holé.