Jeřáb

Vzhledem k lidskému zvyku pojmenovávat nové předměty a organismy podle podobnosti s něčím známým není neobvyklé, že lze na stejný název narazit ve dvou různých oborech. Ale aby se stejně jmenovaly rostlina, živočich a stroj, v tom je jeřáb nejspíš výjimečný. Kromě této jazykovědné perličky mají navíc botanické jeřáby (které jsou jako jediné předmětem mého zájmu) jedny z nejdivnějších druhových jmen, co znám: oskeruše, břek, muk. 

Jeřáb ptačí - listy a plody

Začneme však tím, který má docela obyčejné jméno: jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), protože je nejznámější a nejrozšířenější nejen u nás, kde roste od nížin po hory, ale celosvětově. Areál jeho výskytu zahrnuje téměř celou Evropu a velkou část mírného pásu Asie. 

Jedná se o menší (do 15m vysoký) strom s hladkou, světle šedou kůrou a lichozpeřenými listy, které mají 5-10 párů podlouhle kopinatých lístků (max. 5cm dl.), svrchu tmavě zelených, z rubu světlejších, s pilovitým okrajem obvykle sahajícím od špičky do 3/4 délky. Jeřáb ptačí kvete v květnu a červnu drobnými bílými květy typickými i pro ostatní jeřáby*. 

Jeřáb ptačí - listy a květy

Koncem léta dozrávající oranžové či červené kulaté plody (6-12mm v průměru) jsou vyhledávanou potravou ptáků (odtud jeho druhové jméno. Nicméně ptáci si rádi pochutnají i na dalších druzích jeřábu.) Pro lidi jsou plané jeřabiny příliš trpké, ale občas se pěstuje sladká odrůda (var. moravica)**, jejíž jeřabiny se používají na výrobu kompotů, džemů a likérů. 

Zajímavé je, že sladkoplodý jeřáb nebyl vyšlechtěn lidmi, ale vyvinul se sám od sebe ve volné přírodě v Jeseníkách, kde byl objeven kolem r. 1820 a teprve od té doby se pěstuje. Naproti tomu jihoevropský druh jeřáb oskeruše (Sorbus domestica) se pěstuje už od starověku. 

Jeřáb oskeruše má listy na první pohled podobné jeřábu ptačímu, ale jednotlivé lístky jsou na bázi symetrické, zatímco u jeřábu ptačího asymetrické. Na rozdíl od hladké kůry jeřábu ptačího je borka oskeruší často popraskaná, což je dáno jejich dlouhověkostí. Dožívají se až 500 let, zatímco jeřáb ptačí jen 80 až 100 let. Nejnápadnější rozdíl však tkví v plodech: Plody oskeruše jsou větší (1,5-3cm), hruškovitého tvaru a i v době zralosti zůstávají žlutozelené, jen červenými "líčky" na straně vystavené slunci. Čerstvě utržené zralé plody jsou také trpké, ale delším skladováním nebo přejitím mrazem zesládnou. Stejně jako u sladkoplodého jeřábu se z nich vyrábí zavařeniny, kompoty a pálenky, a navíc se i suší. 

Jeřáb oskeruše - listy a nezralé plody...

... a o pár týdnů později jeden zralý (ostatní mezitím opadaly)

Další druhy jeřábů nemají listy zpeřené, ale jednoduché, někdy však výrazně vykrajované.  

Nejsnáze rozeznatelný z nich je jeřáb břek (Sorbus torminalis), jehož listy o rozměrech 6-10 x 4-6cm mají nápadné špičaté laloky se zářezy sahajícími do 1/3 až 2/3 šířky listu (tzv. peřenoklaný až peřenodílný list). Tento tvar listu se nedá splést nejen s jinými jeřáby, ale ani a žádným jiným u nás rostoucím stromem. (Někomu možná může obrysem na první pohled připomínat dlanité listy javorů a platanu, ale list břeku nemá dlanitou žilnatinu s více hlavními žilkami začínajícími z jednoho místa na bázi listu, nýbrž zpeřenou, kde postranní žilky vybíhají z hlavní žilky v ose listu.)  Jediný exemplář v našem okolí je bohužel mladý, zatím neplodící stromek a na druhý jsme narazili během výletu před dobou kvetení, takže musíme věřit knihám, že břek má bílé květy v řídkých květenstvích a drobné hnědé jeřabiny. 

Jeřáb břek - listy

Břek je domovem na většině území Evropy a v přilehlých částech Asie a Afriky, ale na našem území se vyskytuje jen zřídka, na suchých stanovištích v teplejších oblastech, a stejně vzácně se vysazuje i v městské zeleni. Se svou výškou až 20m je nejvyšší mezi evropskými druhy jeřábu a jeho tvrdé dřevo je řezbářsky velmi ceněné (možná o to víc, že je tak vzácný).

Daleko častěji se u nás vyskytují jeřáby s nelaločnatými, pouze nepravidelně pilovitými listy nebo s laločnými listy, jejichž laloky jsou na vrcholu zaoblené. U nás nejrozšířenějšímu jeřábu s nelaločnatými listy se dlouho říkalo jeřáb muk (Sorbus aria), ale podle nedávného výzkumu (2015) se jedná o jihoevropský druh s výskytem končícím na jižní Moravě a populace rostoucí v Čechách a přilehlých částech Německa a Rakouska byly přeřazeny do nového druhu jeřáb chlumní (Sorbus collina). Oba druhy jsou keře nebo menší stromy s šedou, v mladí hladkou, později zbrázděnou kůrou a s listy, které jsou z líce tmavě zelené a lesklé, zespodu šedobíle nebo šedozeleně plstnaté a mají 1-2x pilovitý okraj. Oba druhy mají bílé květy v chocholících s plstnatými větvičkami a téměř kulovité červené plody. Liší se tím, že listy jeřábu muku jsou tenké, výrazně delší než širší (obvykle 11-13cm x 6-8cm), s 10-13 páry postranních žilek a na vrcholu zašpičatělé, zatímco jeřáb chlumní má listy tužší, široce vejčité až téměř okrouhlé (9-11cm x 7-8cm), s 9-10 páry postranních žilek a s tupou špičkou. Jeřabiny muku jsou obvykle téměř kulovité až elipsoidní  (11-15mm dlouhé), u jeřábu chlumního jsou o něco menší (11-12mm dlouhé), kulovité nebo mírně zmáčklé (kratší než širší).

Vzhledem k tomu, že v městské zeleni jsou často vysazovány i nepůvodní druhy, věnovala jsem pozornost oběma druhům, ale podle listů se zdá, že všechno, co jsme potkali, byl jeřáb chlumní. (Některé jeřabinky sice byly nepatrně delší než širší, ale u takto nově popsaného druhu ještě nemusí být podchycena úplná variabilita a hlavní určovací znaky jsou stejně na listech.)

Jeřáb chlumní - listy a květy

Jeřáb chlumní - listy a plody

Dalším druhem často vysazovaným v pouličních stromořadích a v parcích je jeřáb prostřední (Sorbus intermedia). Celkovým vzhledem (menší strom s tmavě šedou kůrou) a tužšími listy s lesklým, tmavě zeleným lícem a plstnatým rubem připomíná jeřáb chlumní, ale na rozdíl od něj má listy peřenolaločnaté až peřenoklané (tj. se zářezy do 1/3 nebo do 1/2 šířky) se zaoblenými laloky, nikoliv špičatými jako u břeku. Počet laloků na každé půlce listu odpovídá počtu postranních žilek, kterých je 5-8. (To se ukáže důležité později!) Květy jsou jako u většiny jeřábů drobné, bílé, v chocholičnatých latách. Elipsoidní plody mají žlutohnědou až oranžovočervenou barvu. 

Jeřáb prostřední - listy a květy

Jeřáb prostřední - listy a plody

Pochází ze severní Evropy, ale nedá se o něm říct, že jde o původní druh, protože vznikl samovolným křížením jeřábu ptačího a muku (nebo některého z jemu blízkých druhů). 

Předchozí fotografie by pořízena na poslední chvíli poté, co jsme až během psaní článku zjistili, že na snímku, který měl být na jejím místě, není jeřáb prostřední, ale jiný druh s větším množstvím postranních žilek - nejspíš jeřáb polozpeřený (Sorbus thuringiaca), další kříženec, který má listy s 9-12 páry páry postranních žilek a zářezy mezi laloky u báze listu tak hlubokými, že nejnižší laloky bývají často odděleny v samostatné lístky.

Jeřáb polozpeřený (?) - listy a plody

Jeřáby se mezi sebou sebou kříží poměrně často. Avšak zatímco většina jiných rostlin musí být po zkřížení prostorově izolována nebo musí být šlechtěna řadu generací pod lidským dohledem, aby se nově vzniklá kombinace znaků zafixovala a kříženec byl uznán jako nový druh, spousta jeřábů po zkřížení přešla na apomiktické rozmnožování, kdy plody vznikají bez nutnosti opylování a každý nový jedinec je tak přesnou kopií mateřské rostliny. Apomixie brání zpětnému zkřížení s rodičovskými i jinými druhy, a proto jsou tyto populace čítající třeba jen několik desítek jedinců na velmi malém území uznávány jako samostatné druhy. 

V botanické zahradě Na Slupi mají malou sbírku těchto druhů jeřábů vyskytujících se pouze na území České republiky i přehlednou tabuli s výkladem o nich: 

Jeřáb bezdězský v botanické zahradě

Dá se předpokládat, že se do budoucna tato sbírka rozroste, protože v r.  2019 bylo na území ČR evidováno 22 domácích druhů, z toho 16 endemických, a ani toto nemusí být konečný počet. Přehled všech druhů se srozumitelným popisem a fotografiemi listů lze najít v Metodické příručce k určování jeřábů pro lesníky. 

----------------------------------------

* Jeřáby patří do čeledi růžovitých, a proto mají symetrické pětičetné květy - tvořené pěti kališními a pěti korunními lístky, přibližně 20 tyčinkami a několika spodními či polospodními semeníky srostlými s květním lůžkem (češulí), které dají vzniknout plodu - malvici. (Navzdory své malé velikosti mají jeřabiny stejnou vnitřní stavbu jako jablka a hrušky.) Květy a později plody jsou obvykle nahloučeny v chocholičnatých květenstvích: Chocholík je jednoduché květenství, v němž jsou všechny květy téměř v jedné rovině díky tomu, že nejníže položené květy mají nejdelší stopky. Pokud se květní stopky větví, ale jejich délka se řídí stejnými pravidly, jedná se o chocholičnatou latu.

** Od pravých jeřábů ptačích (var. aucuparia) se ten sladkoplodý dá prý rozeznat podle zoubků lemujících jen horní třetinu lístků, zatímco zbytek okraje je celokrajný a "bubáku" (původně kalich květu) na jeřabině, který má tvar hvězdičky, zatímco u var. aucuparia lemuje pilovitý okraj většinu lístku kromě báze a "bubák" na jeřabině má tvar křížku. Jenže když jsem se po těchto znacích dívala, viděla jsem hvězdičky i u jeřabin ze stromů s převažujícím pilovitým okrajem lístků.