Morušovník

Morušovník zná podle jména téměř každý, ačkoliv ho málokdo viděl. To se však dá snadno napravit, protože po Praze jich roste překvapivě velké množství. A stojí za to se po nich poohlédnout zrovna v této době (přelom června a července), kdy jsou jejich koruny obsypány sladkými morušemi.

Morušovník bílý - listy a plody

Nejznámějším a nejčastěji pěstovaným druhem je morušovník bílý (Morus alba). Pokud narazíte na morušovník se zralými morušemi bílé nebo světle fialové barvy, je to na 100% morušovník bílý. Všechny ostatní z přibližně dvaceti druhů morušovníku mají moruše červenofialové až černé. (Nicméně i na morušovníku bílém mohou růst tmavé moruše – ale o tom až za chvíli.) 

I bez plodů se morušovník bílý dá poznat poměrně snadno: podle nepravidelně členěných listů - zejména na výmladcích. Listy na vzrostlých stromech mívají často jen jedno asymetrické vykrojení nebo jsou celistvé, pouze s vroubkovaným nebo zubatým krajem. Různé tvary listů se mohou vyskytovat i na jedné větvi:

Morušovník bílý - různotvarost listů

Pro rozlišení od morušovníku černého je třeba dodat, že listy morušovníku bílého jsou jasné zelené, tenké, z líce lesklé a z rubu lysé nebo řídce chlupaté, se zaokrouhlenou nebo srdčitou bází a tenkým řapíkem, obvykle delším než 1/5 listové čepele. Tenké jsou i letorosty (letošní větvičky). 

Morušovník černý (Morus nigra) má mít naproti tomu listy převážně celistvé, vejčitého tvaru, hrubší, tmavě zelené, z líce nelesklé a z rubu hustě chlupaté, s hluboce srdčitou bází a kratším silným řapíkem (dlouhým 1/10 až 1/5 listové čepele). Také letorosty jsou silné. 

V rozporu s popisy uvedenými v Květeně ČR a Klíči ke květeně ČR měly morušovníky s tmavými plody, na které jsme natrefili, listy sice celistvé a tmavě zelené, ale z líce lesklé, z rubu někdy hladké a někdy drsné, s řapíky a letorosty, které se nijak nelišily od stromů, na nichž rostly bílé moruše. Takže se jednalo buďto o tmavoplodou variantu morušovníku bílého nebo o křížence mezi těmito dvěma druhy. Lépe to určit nesvedu.

Tmavoplodý kultivar m. bílého (červené moruše jsou zatím nezralé)
nebo kříženec m. bílého a m. černého

Podle Klíče se i plody plodenství obou druhů liší víc než barvou. (Ačkoliv to svádí mluvit o moruších jako plodech, jedná se o plodenství nažek v zdužnatělém okvětí – na rozdíl od vzhledově podobných malin či ostružin, což jsou souplodí peckoviček). Moruše morušovníku černého mají být téměř přisedlé (se stopkou 3–5x kratší než plodenství) a se sladkokyselou chutí. Ty z morušovníku bílého mají být dlouze stopkaté, se stopkou o přibližně stejné délce jako plodenství a mdle nasládlé.

Ale realita byla opět poněkud jiná. Stopky "bílých" moruší byly většinou delší než než těch "černých", ale jen výjimečně byly stejně dlouhé jako plodenství. Našli jsme i strom s bílými morušemi, jejichž stopky délkou odpovídaly popisu morušovníku černého. A nejčastěji se délka stopek bez ohledu na barvu moruší pohybovala kolem poloviny délky plodenství, takže neodpovídala popisu ani jednoho druhu. 

Srovnání moruší z různých stromů 

Podobné rozpory se týkaly chuti. Prochutnali jsme (tedy naši lidští společníci prochutnali) plody z minimálně dvaceti stromů, z nichž některé svou chutí odpovídaly uvedeným popisům, ale také jsme našli bílé moruše s velmi příjemnou osvěžující chutí a černé moruše takřka bez chuti. Nejvýraznější rozdíl mezi tmavými a světlými morušemi byl v jejich šťavnatosti. Ty tmavé byly mnohem šťavnatější, s tenkými stěnami praskajícími i pod slabým tlakem. (A tmavá šťáva samozřejmě barví. Proto se naše fotografka omlouvá za nevyhnutelný vzhled rukou zachycených na předchozí sérii snímků.) 

Všechny tyto rozdíly jsou pravděpodobně důsledek dlouhého šlechtění a cíleného i samovolného křížení poté, co člověk druhy pocházející z různých částí světa přenesl k sobě. (Jenom morušovníku bílého bylo popsáno přes 400 kultivarů!)

Pravlastí morušovníku bílého je Čína, kde se začal pěstovat už 2700 let před n.l. především jako zdroj potravy bource morušového. (Housenky bource morušového jsou nesmírně vybíravé a listy z jiných stromů, a to včetně dalších druhů morušovníku, buďto odmítají a nebo je sice sežerou, ale pak produkují hedvábí horší kvality.) Morušovník černý pochází z Blízkého Východu, kde se pěstuje už od starověku pro své chutné plody. Velmi vzácně lze u nás potkat i morušovník červený, pocházející ze Severní Ameriky.