Škumpa

Škumpa ocetná (Rhus typhina) je menší okrasný strom nápadný na podzim a v zimě svými nejprve sytě a později tmavě červenými palicovitými plodenstvími. Ta však neuvidíte na všech stromech. Škumpa patří mezi dvoudomé rostliny, a proto plody najdete jen na samičích exemplářích. Kromě plodenstvích je na škumpě ocetné nápadná její chlupatost*. Chlupaté jsou nejen řapíky a rubové strany listů jako u řady jiných dřevin, ale i letorosty** a peckovičky v plodenství.

Škumpa ocetná - listy a plodenství

Listy jsou až 50cm dlouhé s 9-31 kopinatými, dlouze zašpičatělými lístky. Okraje lístků jsou většinou jemně pilovité, ale některé vyšlechtěné kultivary (např. Dissecta) mají zářezy na okrajích tak hluboké, že list vypadá jako dvakrát zpeřený.

Škumpa ocetná 'Dissecta'

Z dálky mohou mladé neplodící škumpy připomínat svým tvarem a velikostí listů pajasany, ale na podzim je prozradí červená barva listí. Stejně jako pajasan se škumpa snadno množí a je u nás invazní dřevinou - jak je vidět na druhém obrázku dole.

Podzimní škumpy

O škumpě se můžete často dočíst, že je nebezpečná a jedovatá, ale tuto špatnou pověst mají na svědomí především příbuzné druhy nedávno přeřazené do rodu jedovatec (Toxicodendron). Škumpa ocetná může některým citlivým lidem způsobit při doteku alergickou kožní reakci, ale jinak je neškodná. V Severní Americe, odkud pochází, se z jejích rozdrcených plodů namočených do vody vyrábí osvěžující nakyslý nápoj, tzv. indiánská limonáda. Sušené a rozdrcené plody škumpy koželužské (Rhus coriaria), která je domácí v jižní Evropě a západní Asii, se pro změnu používají jako koření - pod jménem sumac nebo sumah. Dnes se s ním setkáte hlavně v blízkovýchodní kuchyni, ale svá jídla jím ochucovali už starověcí Římané. Další tradiční využití napovídá název škumpy koželužské. Listy a kůra škump (koželužské, ocetné i dalších druhů) obsahují značné množství taninů, a proto se často používaly při zpracování kůží a v barvířství.

Mnohem častěji než jméno škumpa ocetná se v literatuře pro stejný druh používá jméno škumpa orobincová a někdy je jako latinský název uváděno Rhus hirta. Vysvětlení, proč tomu tak je a proč v tomto článku používáme méně častý název, je na můj vatový mozeček moc složité, a proto raději předám slovo Sylvii:

...

Pokusím se to vysvětlit co nejjednodušeji, aby to pochopily i veverky. Ale ty se, Věrko, nemusíš vymlouvat na svůj vatový mozeček, protože ani lidé (dokonce ani biologičtí experti) se nemohou shodnout, co přesně je druh, a proto se pojetí jednotlivých druhů v čase měnilo a stále mění. Původně byl druh, který je považovaný za základní taxonomickou jednotku, chápán jako skupina navzájem podobných jedinců, zřetelně vymezená vůči dalším podobným skupinám. (Tzn. mezi dvěma druhy by neměl existovat plynulý přechod v jejich morfologických znacích, čili zjednodušeně ve vzhledu.) Později bylo přidáno pravidlo, že zástupci různých druhů se mezi sebou nemohou skutečně nebo potenciálně množit. (Různé rasy psů se navzdory rozdílnému vzhledu mohou nadále křížit a množit. Ze spojení koně a osla se sice narodí mula nebo mezek, ale ti už dále plodní nejsou.) U nepohyblivých rostlin se však za bariéru potenciálního rozmnožování považuje i vzdálenost, a proto po převezení rostliny na jiný kontinent může vzniknout křížením s místní populací nový druh - jako např. jírovec pleťový zmíněný v jednom z našich prvních článků. U druhů pocházejících z opačných konců světa je tedy rozdíl jasný, ale co když v rámci jednoho kontinentu existuje několik prostorově oddělených populací s mírně odlišnými morfologickými znaky? Jsou populace uprostřed, se znaky částečně připomínajícími skupiny na obou stranách, kříženci dvou krajních druhů nebo se dohromady jedná o jeden široký druh s několika varietami? Různí botanici na to mají různé názory, a tak jsou druhy slučovány a zase oddělovány, variety povyšovány na druhy a druhy snižovány na úroveň variet... Posledních několik desetiletí vstoupil navíc do rozhodování, kde končí jeden druh a kde začíná druhý, genetický výzkum. Druhy (ale i rody a další vyšší taxony) by měly být monofyletické, tzn. pocházet z jednoho vývojového předka. Pokud při analýze několika zástupců od každého taxonu nebudou tito zástupci tvořit jeden shluk, ale budou ve fylogenetickém stromu rozházení a promísení s jinými, pak by se měly tyto taxony přehodnotit. 

Schéma fylogenetického stromu
Modrý taxon je monofyletický. Zelený ani červený taxon
monofyletické nejsou a měly by být sloučeny do jednoho. 

Důkazem překotného vývoje v taxonomii škump je výše zmíněné přeřazení části škump do rodu jedovatec, i to, že v 5. díle Květeny České republiky vydaném v r. 1997 je uveden název škumpa orobincová (Rhus typhina), v Klíči ke květeně ČR z r. 2002 je to škumpa orobincová (Rhus hirta) a v druhém vydání Klíče z r. 2019 je škumpa ocetná (Rhus typhina). (Nicméně název škumpa ocetná není nový. Já jsem znala škumpu pod tímto jménem místo orobincové ještě za svých studentských let na konci minulého tisíciletí.) V jiných knihách a na internetu se nadále objevuje název škumpa orobincová, ale na autory Květeny se dá spolehnout, že mají lepší přehled o nejnovějších odborných publikacích než autoři a překladatelé populárně naučné literatury, a proto přebíráme jejich nejčerstvější názvosloví. 

Navíc druhové jméno ocetná dává větší smysl než orobincová:

Název ocetná se vztahuje ke kyselé chuti plodů používaných někdy jako náhražka octa. Latinský název hirta znamená chlupatá, což má také logiku. Dlouho mi však vrtal hlavou původ jmen orobincová a typhina. Pak jsem konečně našla, že Carl Linné zdůvodnil pojmenování tohoto druhu tím, že má "ramis hirtis uti typhi cervini", což v překladu znamená "větve chlupaté jako jelení lýčí". Lýčí se říká sametové vrstvě, která obaluje a vyživuje parohy během růstu. Orobinec zřejmě získal svůj latinský název Typha podle stejně sametového vzhledu svých "doutníků", ale vzhledem k tomu, že v Linného popisu jsou výslovně zmíněni jeleni (cervini), je jasné, že název typhina je odvozen od parohového lýčí místo od orobince a český název orobincová tím postrádá smysl. 

------------------------

* Kromě škumpy ocetné se u nás občas pěstuje i škumpa lysá (Rhus glabra), ale na ni jsme zatím nenarazili. 

** Letorosty jsou letošní přírůstky větví, ještě než stihnou zdřevnatět.