Douglaska

Douglaska byla pojmenována na počest skotského botanika D. Douglase, který ji v r. 1827 přivezl do Evropy a nejběžnější druh douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii) získal své latinské druhové jméno po A. Menziesovi, britském botanikovi a lékaři, který ji poprvé popsal během objevné cesty G. Vancouvera v letech 1791–92 na pacifickém pobřeží Severní Ameriky. Velkou část 19. století si s ní však botanikové nevěděli rady a pro podobnost s různými jinými jehličnany ji přesouvali z rodu do rodu, než pro ni vymysleli samostatný rod. Chaos v názvosloví dodnes vládne v angličtině, kde se douglasce říká Douglasova jedle, Douglasův smrk nebo oregonská borovice (Douglas fir, Douglas spruce, Oregon pine). A tím podobnost s dalšími rody nekončí, jak ukazuje české druhové jméno tisolistá a latinský název Pseudotsuga.

Douglaska tisolistá

To, co douglasku odlišuje od ostatních jehličnanů a díky čemu nakonec získala vlastní rod, jsou šišky s dlouhými podpůrnými šupinami trojcípého tvaru, které délkou přesahují semenné šupiny*. Šišky jsou 5–10 cm dlouhé, krátce stopkaté a převislé (jako u smrku).

Jehlice jsou ploché, svrchu tmavě nebo sivě zelené, zespodu se dvěma světlými pruhy, 1,5–3,5 cm dlouhé, na vrcholu tupé nebo zašpičatělé. Na větvičku přisedají rozšířenou bází (jako u jedle), avšak nad bazálním terčíkem je jehlice zúžena do krátkého řapíku (podobnost s jedlovcem - Tsuga). Jehlice obrůstají větve ze všech stran, avšak na spodních zastíněných větvích jsou často rozloženy do stran a tím připomínají dvouřadé uspořádání tisu. Není divu, že z toho měli staří botanici zamotanou hlavu. (Jenom borovici mi nic nepřipomíná.)

Douglaska tisolistá - spodní větve s dvouřadým uspořádáním jehlic

Abychom nenaplnili rčení, že "pro stromy nevidí les", neměli bychom však pro šišky, jehlice a další detaily zapomenout na celý strom.

Douglaska tisolistá - tvar koruny

Douglasky mají v mládí kuželovitou korunu, která se ve stáří zaokrouhluje a nahoře zplošťuje. Dožívají se i více než 1000 let a dorůstají značných výšek. Nejvyšší douglaska tisolistá v současnosti měří 99,5m, což ji řadí na páté místo mezi stromovými velikány světa, ale jeden exemplář pokácený v 1. polovině 20. století údajně měřil 133m, což by ji rázem zařadilo na první místo**. Za pouhých 200 let pěstování v Evropě nemohou zdejší exempláře těm americkým svou výškou konkurovat, ale přesto už v mnoha evropských zemích dokázaly přerůst všechny místní stromy. I na území České republiky je nejvyšším stromem právě douglaska tisolistá, měřící 66,72m (v r. 2024).

Díky svému rychlému růstu a kvalitnímu odolnému dřevu má douglaska tisolistá velký hospodářský význam nejen v rodné Americe, ale i v Evropě, kde je nejčastěji vysazovaným cizím jehličnanem. Dřevo se používalo (a používá) na stavbu domů, mostů, telegrafních sloupů, lodí atd. Z jehličí, které má po rozemnutí mezi prsty citrusovou vůni, se vařil čaj a jehličí i pryskyřice se také používaly v indiánském léčitelství.

Kromě douglasky tisolisté pravé (P. m. var. menziesis) se u nás můžeme setkat i s douglaskou tisolistou sivou (P. m. var. glauca), někdy pouvažovanou za samostatný druh douglaska sivá (P. glauca). Zatímco u douglasky tisolisté pravé s tmavozeleným jehličím přiléhají podpůrné šupiny k semenným šupinám a jejich cípy směřují ke špičce šišky, u douglasky sivé odstávají podpůrné šupiny od šišky a jehličí má šedozelenou (sivou) barvu. 

Douglaska tisolistá sivá -
jehličí a šišky

Srovnání šišek douglasky tisolisté pravé (vpravo) a sivé (vlevo)

---------------------

* Šištice všech jehličnanů z čeledi borovicovitých se skládají z dvou typů šupin - semenných a podpůrných. Oba typy jsou dobře rozeznatelné na průřezu nezralou šisticí, avšak v době zralosti jsou u většiny rodů podpůrné šupiny kratší než semenné, a proto nejsou mezi zdřevnatělými semennými šupinami vidět. Výjimkou je právě douglaska. 

** Nejvyšším známým stromem na světě je sekvoje měřící 116m.