Smrk
V dnešním příspěvku vám představím tři druhy smrků, se kterými se u nás můžete nejčastěji setkat. Ale nejprve se podíváme, jak se smrky liší od dalších jehličnanů.
Pro všechny druhy smrku jsou typické jehlice rostoucí hustě po celém obvodu větvičky. Jednotlivé jehlice vyrůstají z drobných hrbolků*, které na větvi zůstávají i po opadu jehličí a způsobují její drsnost. Šišky smrků dozrávají ještě téhož roku, kdy byly opyleny; v době zralosti jsou podlouhle oválné, převislé a během druhého roku opadávají v celku.
 |
| Smrk - detail jehlic na "hrbolaté" větvičce |
Smrk ztepilý (Picea abies) dorůstá výšky až 50 m. Má kuželovitou korunu s obloukovitě prohnutými větvemi směřujícími většinou mírně vzhůru a s postranními větvičkami, které z nich visí dolů, jakoby nedokázaly unést váhu jehličí a šišek. (U starších smrků směřují ve spodní části kmene mírně dolů i hlavní větve a jenom jejich špičky se zvedají.) Zralé šišky jsou až 20 cm dlouhé (největší ze všech druhů smrku) s pevnými, na vrcholu protaženými nebo vykrojenými šupinami. Jehlice jsou 1,5–2 cm dlouhé, tmavě zelené, čtyřhranné, tupě špičaté.
 |
| Smrk ztepilý |
Smrk pichlavý (Picea pungens) má jehlice 1,8–3cm dlouhé, tuhé a ostře špičaté. Některé formy mají barvu zelenou, ale mnohem častěji se vyskytují jehlice modravě sivé, kvůli nimž se smrku pichlavému často říká smrk stříbrný. (Ale pozor, pod tímto názvem se mohou skrývat i "stříbrné" formy dalších druhů smrku.)
 |
| Smrk pichlavý - zelená a stříbrná forma |
Smrk pichlavý však dělá čest svému jménu nejen ostrostí svých jehlic. On je naježený celý: Jehlice odstávají od větviček v téměř kolmém úhlu, stejně tak jako větve od kmene. I postranní větvičky, které u smrku ztepilého zplihle visí dolů, u smrku pichlavého vyrůstají téměř horizontálně, takže koruna obvykle tvoří vodorovná patra. Šišky (8–15cm dlouhé) jsou na rozdíl od jehlic měkčí než u smrku ztepilého. Jejich šupiny jsou papírově tenké, často zvlněné a na kraji roztřepené a v době zralosti mají světle hnědou barvu.
Nejvyšší zástupci dorůstají 50 m stejně jako u předchozích druhu, ale většinou jen do 30 m a mnohé vyšlechtěné kultivary nedorůstají ani 5 m.
Pochází ze Severní Ameriky.
Smrk omorika (Picea omorika) je menší (max. 30 m) a štíhlejší než oba přechozí druhy (s korunou spíš sloupovitého než kuželovitého tvaru), ale hlavním znakem, kterým se od nich odlišuje, jsou jehlice, které nejsou čtyřhranné jako u většiny smrků, ale ploché - na svrchní straně tmavě zelené a na spodní s dvěma bělavými pruhy - podobné jehlicím jedlí. (Na rozdíl od jedlí, jejichž jehlice na větvičku přisedají rozšířeným terčíkem, však omorikové jehlice vyrůstají na hrbolcích stejně jako u ostatních smrků.) Jehlice (0,5–2 cm dlouhé) odstávají od větví podobně jako u smrku pichlavého, ale nepíchají, protože jsou měkčí a mají tupou špičku podobně jako u smrku ztepilého. Prohnuté větve se také na koncích zvedají podobně jako u smrku ztepilého, a proto tomu je jejich světlejší spodní strana dobře rozeznatelná i z dálky. Celý strom díky tomu vypadá vypadá dvoubarevně. Šišky smrku omoriky jsou 4-7 cm dlouhé, v mládí fialové, později skořicově hnědé.
 |
| Smrk omorika |
Smrk omorika byl objeven teprve před 150 lety (1875) na malém území na území dnešního Srbska a Bosny. Dnes je s oblibou vysazován v městské zeleni nejen kvůli svém zajímavém vzhledu, ale hlavně proto, že je nenáročný na pěstování a (stejně jako smrk pichlavý) dobře snáší znečištění.
 |
| Srovnání smrkových šišek: vlevo smrk ztepilý, uprostřed v mých tlapkách smrk pichlavý a vpravo smrk omorika |
Komentáře
Okomentovat